Vánoce, nejkrásnější svátky roku. Svátky, kterým kdysi někdo vštípil nálepku: "Svátky klidu a míru." Je však toto rčení pravda? Jsou opravdu tyto svátky obdobím klidu a míru? Mám-li být reálná a soudná, musím si chtě nechtě přiznat, že u nás tomu tak rozhodně není, nikdy nebylo a silně pochybuji o tom, že někdy bude. Veškerá posedlost tradicí a striktním dodržování pravidel, pro mě dělá z těchto svátků jakýsi hon za dokonalostí, který se rozhodně k poklidnému období nedá přirovnat. A možná právě díky neustálému napětí a tlaku, kterému je člověk během kterékoliv vánoční aktivity vystavován, není možné, aby panoval v rodině poklidný mír. Né neválčíme, ale drobná výměna názorů je u nás takřka na každodenním pořádku.
Jako malá jsem tento shon vůbec nevnímala. Stres šel zcela mimo mně a jediné co mi dělalo těžké spaní, byla myšlenka, zda Ježíšek donese to, co mu bylo v dopise porazeno. Na Štědrý den jsem v pokojíčku koukala na jednu pohádku za druhou a plna očekávání čekala, až nastane 6. hodina večerní. Když přišel pravý čas, načančaní jsme usedli k slavnostně prostřenému stolu a po krátké vzpomínce na ty, kteří už s námi být nemohou, jsem do sebe začala tlačit jeden chod za druhým. Tradice je prostě tradice a tak když ta naše praví, že Štědrovečerní večeře se skládá ze 4 chodů (Kysela, Hubníku, Klobásy se salátem a Kapra se salátem), které se musí všechny sníst, tak ač vám jako malému dítěti některé chody prostě nejdou přes pysky, talíř musí být po dojedení prázdný, jinak se prostě ke stromečku nejde. A tak jsem vždy s vidinou vysněných hraček, do sebe nasoukala všechny 4 chody včetně odporných hub a na závěr stydlivě zazpívala před 12 člennou rodinou vánoční koledy. Najednou odkudsi zazvonil zvoneček a za prosklenými dvoukřídlými dveřmi se náhle objevil stromeček zavalený dárky.
To
byly moje dětské Vánoce, na které i po letech spolu s bratranci rádi
během rodinného Božího hodu zavzpomínáme a které se jak mávnutím proutku
přeměnily z dětského stresu o tom, zda dostanu svou vysněnou Barbie na
nevyhnutelný stres, zda se všechno stihne a bude tak jak má být.
Co si budeme povídat, pro ženu, která je v práci od nevidím do nevidím,
je nákup dárků pro Hujerovic rodinu, pečení 7 druhů cukroví, příprava 4
chodové večeře, balení dárků a zdobení stromku, který se dle českých
tradic zdobí až na Štědrý den, trochu nadlidský úkol. Je tedy opravdu
rčení: "Svátky klidu a míru" pravdivé? Pokud budeme stále držet naší
grandiózní tradici dokonalých a načančaných Vánoc, pak si myslím, že
není možné svátky v klidu udržet a obávám se, že i své potomky tímto
nedobrovolně odsoudím k tomu, aby i oni v dospělosti zažívali tento
hektický hon za tradicí. Čím více však čtu tyto svoje řádky, tím více se
uvědomuji, že si ty naše Vánoce už ani jinak nedokážu představit a ač ze
mě některé tradice a pravidla Vánoc vycucávají život, nikdy od nich
nechci upustit.