Dne 30. září jsme se s Melounkem přehoupli do 3. trimestru a já se už nemohla dočkat toho, až konečně protnu tu pomyslnou cílovou pásku, která prozatím zůstávala ještě proklatě daleko. 3. trimestr byl hodně náročný a já si díky němu uvědomila, že i když se člověk cítí hodně bídně, vždy může být ještě hůř! V práci mě čekal náročný mezník, kdy jako státní zaměstnanec jsem i já musela odjet do Prahy složit další z úřednických zkoušek a co Vám budu povídat, studovat při práci v době požehnaného stavu, to je úkol pro opravdové vytrvalce! Nekonečné množství paragrafů se mi za žádnou cenu nechtělo uhnízdit v hlavě a únava, která byla mnohdy silnější než já, mě také moc nepomáhala. Nakonec mi bylo z hůry dáno a ani nevím jak, zkoušku jsem úspěšně složila. Obavy z toho, že se po mateřské nebudu mít kam vrátit, byly v tu ránu zažehnány a já mohla oslavit prodloužení smlouvy na tři roky! Nedlouho po složení zkoušky se mé dny strávené v práci začaly chýlit ke konci a já tak konečně mohla začít trochu odpočívat. Přestala jsem dělat věci ve spěchu, na mé zájmy zbylo více času a díky tomu jsem se začala cítit více spokojeně. Zamluvila jsem pro nás těhotenské focení, zúčastnila se libereckého Restaurat day, konečně rozpoutala sáhodlouhé debaty o jménu našeho potomka a s manželem vyrazila na nákup dětské výbavičky.
3. trimestr se nesl v duchu vážných rozhodnutí. Neustále se něco řešilo a stále se objevovaly nové a nové úkoly, které bylo třeba rozhodnout. Melounkovo jméno, výběr porodnice, nové bydlení. No prostě toho bylo víc než dost. Vybrat jméno byl asi největší úkol této etapy. Všichni nám do toho kafrali a čím víc se našeho rozhodování účastnili, tím hůře se nám rozhodovalo. Každý náš návrh měl podle nich nějakou mouchu a nám tak nezbývalo nic jiného než tomu udělat přítrž! S okolím jsme to přestali řešit a dali pouze na svůj vlastní úsudek. S myšlenkou na to, že ta naše ratolest bude přinejmenším prezident, jsme museli zohlednit vážnost jména a tak žádní Pepíčci, Matějové, Babety či Lojzičky nepřipadali v úvahu. Na moderní Benjaminy a Izabely také nebyla chuť a my se tak v těch jménech začali pěkně plácat. Žádné nám pro toho našeho malého génia nepřipadalo dost dobré, a proto jsme si s jeho výběrem dali hodně na čas. Finální verzi jsme vymysleli teprve 14 dní před porodem a ač nám našeho Štěpána a Žofii každý vymlouval, stejně jsme si nedali říct a pomalu se s chutí začínali těšit, zda k nám přiletí Čap nebo vrána.
Díky tomu, že jsme pohlaví našeho Melounka zatím ještě neznali, nelámali jsme si hlavu ani s nákupem výbavičky. V podstatě jsme ji nakupovali až na poslední chvíli a to pouze díky velkému nátlaku okolí, který nám měsíc před plánovaným porodem dával už značně najevo, že je skoro hřích ještě nic nekupovat. My si však stále drželi svou no stress atmosféru a vše kupovali, až jsme uznali za vhodné. Navíc musím konstatovat, že ač se to v naší době nezdá, vybrat unisex produkty pro prcka je stále ještě problém. Koupili jsme tedy pouze to nejpotřebnější a zbytek? Ten jsme objednali až po porodu.
Ve 30. týdnu přišel čas na zápis do porodnice a jak tomu tak u mě bývá, stále jsem ještě nebyla pevně rozhodnutá v tom, kterou zvolit. Liberec nebo Jablonec? To je otázka, kterou řeší né jedna nastávající maminka a já ji řešila obzvláště dlouho. Sama jsem se nakonec po dlouhém rozhodování přiklonila k Jablonci a zpětně musím přiznat, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v mém životě udělala. Absolvovala jsem zde předporodní kurz, veškeré předporodní prohlídky i porod samotný. Pan primář Svoboda odvedl skvělou práci a přitom všem, co jsem si během porodu zažila, si nedokážu představit, že by mě rodil někdo jiný!
Těch 9. měsíců opět uteklo jako voda a ač jsem si často zažívala opravdu krušné chvíle, teď po těch šesti týdnech, kdy už je těhotenství za mnou, musím přiznat, že už ty hrůzy nevnímám tak tragicky. Bylo to těžké, ale ty chvíle s Melounkem, kdy se na mě kouká jako na svou největší modlu, mi to vynahrazují. Asi bude ještě dlouho trvat, než v sobě překonám ten hrozný blok, že už těhotná být nechci, ale už nyní doufám, že to jednou přejde a za pár let tu budu mít další malý uzlíček plný radosti.
Poznatky v tomto trimestru:
- Váha šla velmi rychle nahoru. Stoupla mi o 13 kg a to z 55 kg na 68 kg. Celkově jsem tak nabrala 21 kg).
- Sotva jsem se valila. Díky velké váze se mi hroutily záda, otékaly nohy a funěla jsem jak lokomotiva.
- Mimčo už bylo velké a tak tlačilo na žaludek, díky čemuž se opět začaly vracet nevolnosti.
- Křeče jsem měla snad ve všech částech těla.
- Noční bezmoc. Nemohla jsem najít vhodnou polohu ke spaní a tak jsem spala jen velmi málo.
- 30. týden - zápis do porodnice.
- Od 30. týdne co 14 dní na kontrola a monitor (monitoruje se srdeční akce miminka, pohyby miminka a stahy dělohy). Od 36. týdne každý týden.
- Ke konci jsem už odpočítávala minuty, jen abych se už toho obřího bubnu zbavila.