Blíží se konec května a když se tak letmo ohlédnu za posledním měsícem, zdá se mi ten květen nějak hektický. Událo se mnoho věcí a já si začínám uvědomovat, jak rychle ten život letí. Je toho tolik, že si pomalu na ty neustálé výkyvy začínám zvykat. Právě díky nim jsem ráda za to jaký můj život je, a jsem ráda za to, že si dokážu život užívat tak jak jsem vždycky chtěla. Dlouho jsem se životem jen plácala a pořádně nevěděla, zda má moje práce smysl nebo to, zda se můj život ubírá tam, kam jsem ho nasměřovala. Nyní v tom začínám mít jasno a konečně vím, že některé věci se nedají naplánovat a právě to je na tom životě hezké.
Po dlouhé době jsem oblékla taky něco jíného než džíny. Konečně jsem si uvědomila, že mi rifle skoro přirostly k tělu a to by se mi jako ženě nemělo stávat. Měla bych se nad sebou zamyslet a začít více nosti sukně... Poprvé jsem letos z šatníku vytáhla tyto tříčtvrteční kalhoty a zkombinovala do mého kancelářského stylu s košilí s krátkým rukávem a lodičky na středně vysokém podpatku.
Ať už jdeme s Bárou fotit kdykoliv, vyjdou z toho krásné fotky. Musím však říct, že tentokrát jsem s její prací spokojená snad ještě více než kdy jindy. Mám ráda to jak dokáže zachytit světlo a ta atmosféra, která z fotek dýchá, přesně vystihuje to co momentálně cítím. Jsem ráda, že jsem našla tak skvělou fotograflu, jakou Bára Bistiaková bezesporu je.
