HOROR S DOBRÝM KONCEM

20:14


Zaplať pánbůh, že žiju v dnešní době! Při představě, že dříve ženy rodily na polích, se mi stahuje hrdlo a jaksi docházím k závěru, že bych tento porod asi nejspíš nepřežila... Těch devět měsíců bylo hrozně dlouhých a já už se nemohla dočkat svého termínu porodu. Věděla jsem totiž, že ač to bude sice hrozně bolet, za chvíli to skončí a konečně budu od toho mučení vysvobozena! Termín porodu už pomalu a jistě klepal na dveře a Melounek si stále lebedil v mém obřím břiše. Od maminky se mu prostě nechtělo a i přestože jsem dělala vše proto, abych ho ze svých útrob vypudila, on se prostě ne a ne pustit. První termín byl za námi, druhým jsme profrčeli jakbysmet a na třetí se již lékařům čekat nechtělo. Byl přede mnou vyvolávaný porod a já jen zoufale čekala, jestli se mě to mé malé klíště vůbec někdy pustí. Naštěstí k vyvolávanému porodu nedošlo, ale zpětně musím říci, že označení "naštěstí" je pro mě poněkud nadnesený pojem. 


Když se termín porodu začne blížit, většina žen má obavy z toho, že nepozná, že už je to tady. I já jsem mezi ně patřila a i přestože mi všichni tvrdili, že to prostě poznám, já to prostě nepozvala a nepoznal to ani nikdo okolo mě! Kontrakce jsem měla krásných 56 hodin, a i když jsme do nemocnice měli jednou nohou nakročeno skoro každou hodinu, vždy jsem vydržela do povinné kontroly, ze které mě stejně poslali domů s tím, že jsou to nejspíš jenom poslíčci. Poslíčci? No tak jestli tohle jsou poslíčci, tak to u porodu dozajista pojdu! To byla myšlenka, která mě napadala u každé pětiminutové kontrakce a já už přestávala doufat, že to vůbec někdy skončí. Naštěstí jsem nepošla, ale bylo to strašné. Dva dny bdění v bolestech pravidelných po 5ti minutách ze mě prakticky vysály všechen život, a když už jsem načala den třetí a tělo se rozhodlo, že už asi opravdu jdeme do finále, v porodnici si mě raději už nechali! 

Byla jsem vyčerpaná a přede mnou bylo to nejtěžší. Než jsem se stačila rozkoukat, kontrakce se rozjely v plné parádě a mě odvezli na "hekárnu." Píchnout vodu a už jen čekat, až se Melounek přichystá, a to že on si dával na čas! Ke konci se však začalo vše komplikovat a na řadu přišla otázka císaře. Proboha to ne! Po takové době trápení to přeci nemůže takto skončit! Rozhodování na sebe nenechalo dlouho čekat a místo císaře nás čekali kleště. Sedm lidí kolem mě, dva mi hopsaly na břiše a po pár zatlačeních jsem cítila jak se ten vetřelec konečně dere ven. 4,110 g těžký macek byl na světě! Dole jsem byla roztrhaná jak kdyby mi v rozkroku bouchla bomba a ta bolest, která následovala se snad ani nedá vylíčit. Melounek byl venku a bolest neustupovala. Na sále jsem strávila další hodinu šitím, ale naštěstí už v narkóze. Konečně jsem se prospala! Bylo 12 hodin a já se jako šípková Růženka probírala z tak potřebného spánku. Dobře mi však nebylo. Vůbec jsem necítila nohy, necítila jsem prakticky nic od prsou dolů, v uších mi bzučelo a já dostala strach, že je to můj konec. Nikdy v životě jsem se nebála tak jako nyní. Štěpánek byl se svým tátou na chodbě a já se jen modlila, ať už je to všechno zamnou. Trochu se mi ulevilo až po dvou transfuzích a já si konečně mohla obejmout toho svého zmačkaného oškliváčka. Ano, je to kluk! Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy pan primář řekl, že má náš Melounek pindíka. Byl to pro mě šok, ale krásnej! Nějak jsme čekali Žofii, a ač jsem byla překvapená, byla jsem strašně šťastná! Konečně jsem se začínala dostávat z mrtvolné barvy, opět jsem začínala cítit nohy a hlavně jsem se cítila úplně jinak. Probudila jsem se do nové role. Najednou jsem byla máma a i přestože jsem si ten pocit nemohla dlouho osvojit, je můj Štěpán tou pravou láskou na první pohled.


Byl to těžký víkend a i přestože mi všichni tvrdí, že na to jednou zapomenu, sama dobře vím, že na tohle se zapomenout nedá. Bolest sice pomine, ale ten pocit strachu, který se mě v závěru zmocnil, mi při myšlence na další dítě vyvolává mráz po zádech. Ano, je možné, že se někdy k dalšímu miminku ještě odhodlám, ale s jistotou vím, že na tento hrůzný zážitek nikdy nezapomenu. Tehdy u mě museli stát všichni svatí a já jim děkuji, za to, že tu stále ještě jsem a že mám tak neskutečně úžasného syna! 

Děkuji personálu Jablonecké nemocnice za opravdu profesionální práci a skvělý přístup!

You Might Also Like

6 komentářů

  1. Taky mám z porodů hrozné zážitky. Teď už to bude jen lepší.Gratuluji k synovi ať Vám přináší radost.

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherné fotky 😊 Máš krásne dieťatko, hlavne nech je zdravý on aj ty 😊

    OdpovědětVymazat
  3. Ach Boze, tak to je naozaj hrozny porod, asi by som ako nerodicka taketo veci citat nemala ( ked chcem niekedy potomka), tak ale hlavne ze vsetko dobre dopadlo :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ale gratulujem! Zvládla si to. A malý je krásny :)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásný klučík. :-) Přeji hodně, hodně zdraví! D. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. To mě mrzí, že se to tak zkomplikovalo. Ať se z toho rychle zotavíš a jsi brzy fit!

    OdpovědětVymazat

Váš komentář je mi inspirací. Děkuji za každý váš názor

Like us on Facebook

Flickr Images

Subscribe